Rubriky

Naše putování začneme v tomto článku u jezera Ohrid, ovšem z Makedonské strany. Prohlédneme si dvě památky UNESCO: město Gjirokastel a Butrint, a tzv. Modré oko, zvláštní krasový pramen.

OHRID

Jdeme se projít k jezeru. Tentokrát to není naše SPZka, ale naše čeština, která nám dává možnost popovídat si s místními. MILUJU BALKÁN !! Už jsme projeli Srbsko, Kosovo, Černou Horu, nyní jsme v Makedonii. Nemusím se trápit s angličtinou. Všichni nám rozumí a my jim. A i ti, co v Česku nebyli. Procházka při západu slunce po nábřeží je balzám na duši. Oslovuje nás nějaký muž, architekt, který stavěl brněnský hotel Slávia. Na procházce je se ženou a malým dítkem v kočárku. Prohodíme pár vět, zavzpomínáme na staré časy a každý pokračujeme svou cestou. Kupuji suvenýry, dáváme si báječnou zmrzlinu a okolo krásně nasvíceného kostela Sv. Bohorodičky míříme k zahradní restauraci na jedno čepované pivo. Jedno Skopsko a jeden Zlaty dab. Skopsko je lepší. Ráno jsme se rozhodli poznat město a vystoupat až k pevnosti. Výhled parádní, ovšem jinak spíše zbořeniště. Zachovalé jsou jen hradby po obvodu, které nejde projít dokola. Musí se nahoru, dolů, nahoru, dolů.

GJIROKASTEL

Staré město je součástí světového kulturního dědictví UNESCO od r. 2005. Pyšní se neopakovatelnou atmosférou a typickou středověkou architekturou. Jedeme k etnografickému muzeu, které je v domě, kde se narodil albánský diktátor Enver Hodža. Už při pohledu na něj mě napadá jediné: to je neštěstí, snad to přežijeme. Z dálky to ještě jde, přes hledáček fotoaparátu také, ovšem z blízka to vypadá, že dům co nevidět spadne. Kráčíme po rozvrzané podlaze, pozorujeme typický v arabském stylu zařízený pokoj. Koberce, polštáře, nízké stolečky, cínové nádobí, vybavení kuchyně, oděvy, boty, dřevěnou výzdobu stropů, která už má také na mále. To nejzajímavější pro nás, pro pobavení, nacházíme při odchodu. Za závěsem pod schody jsou schovaná děla, samopaly a staré truhly.

Po uzounkých křivolakých uličkách, jejichž povrch je tvořen velmi hladkými kameny, se pomalu soukáme nahoru do kopečka k pevnosti. Citadela nad městem, nad údolím řeky Drini pochází už ze 4. století, dnešní hradby, věže a brány byly přestavěné až v 18-19. století Ali Pašou Tepelenským. Hrad sloužil také jako vězení. Když projdeme parkovištěm válečné techniky, ukáže se nám torzo amerického letadla, sestřeleného nad albánským územím. Je zde i pódium pro kulturní vystoupení, pěkná věž s hodinami a také báječný výhled na staré domky městečka. Krásné a jedinečné. Charakteristické jsou kryté vysunuté balkony, uvnitř jsou většinou vyřezávané dřevěné stropy a trámy nesoucí břidlicovou střechu. Tak jak jsme viděli v domě Envera Hodži.

SYRI I KALTËR NEBOLI MODRÉ OKO

Na hrázi nás zkasírují o poplatek. Divím se, nikde se o něm nepíše. Tak placení za všechno už je i v Albánii. No co, je to pár drobných. A prý, když se vrátíme a nezůstaneme, že nám jej vrátí a můžeme přijet zítra na koupačku a zaplatíme až zítra. Jsme tu sami. Voda je nádherná, křišťálově čistá, všude lítají velké modré vážky, jako z pravěku, nebo jako vrtulník. Rozhodneme se tady zůstat, i když zabít kolík od stanu do země bude asi náročné.

Modré oko je zvláštní křišťálově čistý krasový pramen, který vyvěrá z hloubi jeskyně říčky Bistrica. Tento podzemní pramen nebyl zatím ještě zcela prozkoumán. Profesionální francouzští potápěči se dostali do hloubky 70 m, aniž by dosáhli dna jezírka. Je to přesně, jak se píše v průvodci, ve středu sytě modrá barva a u okrajů modravá, já bych řekla spíše tyrkysová. Prý se podobá duhovce a zornici lidského oka, odtud název „Modré oko“. V okolí rostou hlavně duby a platany. O kousek dál po proudu je větší jezero, které končí hrází, po které jsme přijeli. Tam už je brčál a slyšet zpěv žab. Odměnou za naše brzké vstávání druhý den jsou pěkné fotky v ranním slunci. Nad hladinou se drží mlha.

Druhý den pokračujeme k moři. Je to co by kamenem, dohodil, asi 20 km. Blížíme se. Úplně už cítím vlhkost a vůni moře. Není už takové dusno. Míjíme Sarande, přes které se budeme vracet. Je to tady. Moře. Moje milované moře. Zastavujeme na okraji Ksamilu. Ksamil je oblíbené letovisko s krásnými plážemi. My si vybíráme hned tu první a hurá do vody. Nádhera, ani se mi nechce ven. Je poledne a nás čeká asi to nej, co z archeologie může Albánie nabídnout. Jsme na nejjižnějším cípu naší cesty. Z Ostravy jsme ujeli 2024 km.

BUTRINT

Butrint je nejvýznamnější antický areál v Albánii, zapsaný na seznamu UNESCO. Má úplně nenápadný vstup. Je zde turniket a dokonce si tady můžeme vzít plánek a povídání v češtině.

Chudák Butrint to neměl v životě, tedy za svého trvání, jednoduché. Původně byl osídlen řeckým kmenem Achájů, pak kolonisty z Kerkyry, poté jej ovládli Illyrové, Římané, a v roce 1797 se město stalo nakrátko součástí francouzského impéria. O dva roky později byl znovu ovládnut Otomanskou říší a to až do roku 1912, kdy se Albánie stala samostatným státem. Město zničilo nakonec zemětřesení v r. 1153, spodní voda, bahno a epidemie. Až po létech ho zase někdo našel, celé vykopal a nechal zapsat na seznam památek UNESCO.

Je na co koukat. Z řeckého období pochází divadlo, akropolis, dva chrámy a zdobené brány. Zvláštní pozornost zasluhují římské lázně, chrám bohyně Minervy, Nymfaneum, vila Diaporit a palác Triconch. Z Byzance je baptisterium a bazilika. Jelikož je lokalita bujně porostlá stromy a vegetací, je tady příjemně a nemusíme spěchat, abychom se neupekli. Musím konstatovat, že popisky tady jsou naprosto perfektní. Zastavuji u jedné zajímavé zdi, na které poznávám, že každý kus je z jiné doby. Právě popisek a obrázek nám názorně líčí, který kus zdiva je z jaké doby. A že je tady rozdíl patrný. Obrázky s rekonstrukcí také ukazují dlouhý aquadukt, který vedl přes zátoku. Ve své době monumentální dílo. Velká škoda, že zbytky, které údajně někde v dálce zbyly, jsou minimální.

V okolí Butrintu se nachází přírodní rezervace. Butrintské jezero je vlastně tektonickou proláklinou a je spojeno s úžinou u Korfu kanálem Vivari. Dá se zde pronajmout lodička a udělat si výlet po úžině, jezeře i okolních močálech. Mimo areál národního parku se nachází i další historické objekty.

Asi nejzajímavější je Amfiteátr z 3. století př.nl., mohl pojmout až 2 000 diváků. Jsem dost překvapená vodou, která to tady zaplavuje. Kvůli vyšší hladině podzemní vody je dnes původní jeviště překryté dřevěnou podlahou. Představení se tu konají i v dnešní době. U divadla stojí zbytky římských lázní. Cedulky a průvodce hovoří o podlahové mozaice, ale ta je, bohužel pro návštěvníky, chráněna vrstvou písku. Nevím proč a před čím, když spousta mozaik je k vidění na mnoha místech, ale budiž. Líbí se mi křesťanská Bazilika, s její stavbou začali už Římané, ale pochází z byzantských časů z 6. století. Zůstaly z ní jen obvodové zdi, ale aspoň vypadají monumentálně. Na samém vrcholku akropole je hrad se čtvercovým půdorysem, z 19. století, čili opět za něj může již zmiňovaný Ali Paša Tepelenský. Je to ale hrad nehrad, je k němu přistaveno zázemí pro italské archeology a také malé muzeum. Zde je konec prohlídky. Mě je to nějak málo, tak vylézám na nejvyšší možný ochoz za zábradlí. Tady mě uchvátí pohled shora právě na amfiteátr, který jsme viděli z blízka. Dvouhodinová procházka nás vůbec neunavila, a kdyby bylo co k vidění, courám tady klidně dál, až do večera. Druhé kolo dávat nebudeme, to by nebylo ono. Moře volá.

Albánie naprosto uchvátila. Užívali jsme si kempování ve volné přírodě, čerstvé ryby, zeleninu, melouny. Plavili jsme se po řece Drin, dojeli do Theti a vykoupali jsme se i ve Skadarském jezeře. O tom snad někdy příště.

Autor článku: Renata Moskalova