Medvědí stopy kolem Tebe. Ticho. Klid. Autopilot. Noha míjí nohu, o nic víc nejde. Jsi v Canadian rockies. Jsi v nebi. 

STAROSTI STRANOU, PROSÍM

Kanada byla můj sen, rozmar, posedlostdvakrát nepřijaté vízum. To už si člověk říká, co je sakra špatně? A možná o to víc ho to žene dopředu, o to víc to chce. Pak se stane natolik nesnesitelným, že tam prostě odjede. V nevhodné době, s neuspokojivým stavem účtu a se spoustou obav, jestli to všechno fakt stálo za to. S celou "tou mojí Kanadou" bylo totiž víc starostí, než se všemi předchozími výlety dohromady.  

"Je to příležitost, neřeš to." říká můj táta. A ruku na srdce, kdo má větší pravdu, než táta? 

A tak tu jsme. Proplétáme se mezi uniformně úzkými smrky, baťoh zase příjemně tíží záda a z čela stíráme směs potu a komárů. Všechny starosti najednou nabývají velikosti racka letícího v dáli nad ledovcovým jezerem. Den se natahuje, rozmary neexistují, rutina zůstala pod kopcem.

Medvědí stopy kolem Tebe. Ticho. Klid. Autopilot. Noha míjí nohu, o nic víc nejde. Jsi v Canadian rockies. Jsi v nebi. 

Z Calgary do Vancouveru je to štreka. Krásná štreka. Možná by to zas taková štreka nebyla, kdyby člověk nemusel v každé druhé zatáčce zastavovat a fotit skalnatou horu, zelenou horu, horu s lesem, horu s ledovcem, horu s pískem, horu s vodopádem. Občas dokonce musíš na nějakou z těch hor vylízt. Tam vyfotíš orla, veverku a celou dobu se trochu bojíš medvěda a pumy, ale vlastně si je hrozně přeješ vidět (stejně jako třeba žraloky pod vodou). Večer tě bolí lýtka, teplota klesne na nulu, koukáš na miliardu hvězd, uvaříš polívku a jdeš na kutě. Je to klišé? Tak přesně to Kanada je.  

NEKONEČNÁ SVOBODA

Jsme od přírody chroničtí neplánovači a narozdíl od jiných destinací, je Kanada vcelku příjemná změna. Nikdo nic neřeší. Víceméně si s trochou kuráže můžeme chodit, kam se nám zlíbí, což nám dává pocit nekonečné svobody.

Cestování zde je velmi jednoduché, vše je totiž naservírované turistům přímo pod nos. Některá místa proto začínají nabývat dobře známého islandského charakteru, kdy stačí popojít o pár kroků dál a máte kus nedotčené, drzé kanadské přírody jen pro sebe. Tedy spíše se stanete její součástí. Hodně maličkou a nepodstatnou součástí. Hladová mysl nejednoho horala si zde zákonitě musí přijít na své. Za sedlem je totiž další výhled, za lesem je další ledovcové jezero a když dorazíš k moři, čekají Tě velryby.

VELRYBY. JAK JINAK

Do Kanady jsem si nejvíce přála jet kvůli jedné jediné věci. Velryby. Jak jinak. Moje vysněné kosatky. Utekly mi v Norsku, na Islandu i na Galapágách. Ale tady, tady jsme dneska správně!

Pozorování velryb je v Kanadě pečlivě hlídanou záležitosti co se týče času, vzdálenosti a množství lodí, které se ke stádu mohou denně přiblížit. Pokud by se totiž tyto přísné limity porušovaly, mohlo by docházet k rušení stáda tak, jako v předchozích letech. Nyní se přechází na tiché, malé čluny a vody v okolí Vancouveru pravidelně kontroluje policie. Z našeho života na Galapágách jsme na tuhle přísnou ochranu přírody vycvičeni a tak ji s pokorou přijímáme. 

Černavá voda jízlivě omývá skalnaté ostrůvky s tuleni, jakoby je chtěla varovat. Oči mapují každou vlnku, slzí od větru. Obrovská černá ploutev míří k našemu člunu a mně se splnil sen.  Díky!

Autor článku: Dominika Nováková