Rubriky

Ve východním Středomoří poblíž Turecka leží ostrov Kypr. Dělí se o něj Řekové a Turci. Jižní část, Kyperská republika, je členem EU, používá eura, ale není součástí schengenského prostoru. Severní zhruba třetina území je zabrána Tureckem, což působí značné politické komplikace.

Severokyperskou tureckou republiku nikdo z mezinárodního společenství, kromě samotného Turecka, neuznává. Snad i proto není tolik turisticky navštěvovaná, o to však je intimnější. Najdete tu překrásné pláže s hotýlky pro milovníky „ležingu“, ale i nádhernou romantickou krajinu a úchvatné historické památky z období antiky i středověku! Postupně se tu vystřídali Řekové, následovali Féničané, Egypťané, Asyřané a Peršané, později byl ostrov připojen k říši Alexandra III Velikého, v r. 1191 dobit křižáky a roku 1571 okupován Turky. Od roku 1878 ostrov jako svoje zámořské území spravovala Británie. Uznejte, že na jeden ostrov je jeho historie víc než pestrá! Ani 20.století nepřineslo kýženou harmonii, po vyhlášení samostatné Kyperské republiky v r. 1960 se nepřátelství mezi kyperskými Řeky a Turky vystupňovalo a několikrát přerostlo v ozbrojený konflikt.

Dnes jsou obě části země rozdělené tzv. „Atillovou, nebo také Zelenou linií“, která probíhá hlavním městem obou států, pro Řeky Nikósií a pro Turky Lefkosií. Hranicí můžete bez problému projít pěšky na krátkou jednodenní „návštěvu“ po předložení pasu. Autem ale jen z jihu na sever! Hned za branou uhodí do očí ekonomický rozdíl – na řecké straně vroubí hlavní ulici luxusní obchody nejznámějších světových značek, zatímco turecká část města je mnohem skromnější, tišší – a tím možná i malebnější. Dominantou města je původní gotická katedrála svaté Sofie, která byla později přestavěna na mešitu Selimiye se dvěma minarety. Podobný osud stihl také původní kostel sv. Kateřiny, dnes mešitu Haydarpasha, kde je v současnosti umělecká galerie. Odsvěcený kostel sv. Mikuláše – Bedestan je dnes kulturním centrem a konají se tady nezapomenutelná taneční představení meditačního rituálu vířících dervišů. Kouzlo křivolakých uliček Starého města vás uchvátí. Moc pěkné jsou dva tradiční karavanseraje na ulici Asma Alti Sokagi – Buyuk Han, plný řemeslných dílniček, kavárniček a stánků se suvenýry a nedaleký Hráčský dvůr Kumarcilar Han. Na bazaru Belediye Pazari dostanete koupit všechno možné – ovoce, zeleninu, koření i oblečení a suvenýry – a nezapomeňte smlouvat!

Ve městě si můžete levně najmout auto k průzkumu ostrova. Dálkové autobusy jezdí do všech větších měst a na kratší vzdálenosti fungují levné minibusy dolmuš . My jsme zvolili variantu najmout si autíčko za víc než rozumnou cenu a za pár dní objeli to nejzajímavější ze severní části.

Naší první zastávkou je Kyrénia/Girne – město na pobřeží, které láká hlavně starým přístavem s hradem, který se nad ním tyčí. Odtud je nejkrásnější pohled na Staré město i přístav a procházka po masivních zachovalých hradbách se čtyřmi věžemi byla to nejhezčí z celé prohlídky. Z vnitřního náměstí vedou schodiště do interiérů – kaple sv. Jiřího, královských komnat a žaláře, kde byla vězněna milenka krále Petra I, ale hlavně Muzea vraku, kde je vystaven vrak obchodní lodě potopené piráty kolem r.300 př.n.l. Ti vyloupili náklad a do potápějící se lodě vložili tzv. „proklínací tabulky“, aby zůstala na dně navěky. To se, jak vidět, nepodařilo - roku 1967 byla objevena místním potápěčem a později vyzvednuta. Girne je příjemné, přátelské město a hlavně je dobrým výchozím bodem pro výlety do celé oblasti.

Rozhodně jsme si nemohli nechat ujít malebný křižácký hrad svatého Hilariona, který se tyčí na dohled v kopcích nad Kyrenií. Ve spleti chodeb, schodišť a průchodů se člověk snadno ztratí, ale z věžiček a vyhlídek je nádherný výhled do okolí a na město. Říká se, že právě Hilarion posloužil Waltu Disneyovi jako předloha pro hrad, v kterém žije Sněhurka.

Nedaleká malá vesnička Bellapais by sama o sobě nebyla ničím výjimečná – kdyby tady nestál augustiniánský klášter založený premonstráty v roce 1187. Po vpádu Osmanů byl přestavěn na pravoslavný klášter. Opatství míru, jak zní zkomolenina francouzského názvu, je dnes zřícenina, ale obrovské gotické oblouky v silných kamenných zdech, křížová chodba a klenutý refektář jsou nádhernou ukázkou francouzské gotiky. Je tady ticho, klid a mír. Vesničku proslavil i britský spisovatel Lawrenc Durrel, který tady dlouhou dobu žil a právě sem zasadil děj své knihy „Hořké citrony“.

Pokračujeme podél pobřeží na poloostrov Karpaz, vystupující do moře daleko na východ. Zřícenina gotického hradu Kantara svojí strategickou polohou na šíji poloostrova nabízí úžasný panoramatický výhled na celý region, na severní i jižní pobřeží, lemované krásnými písečnými plážemi s minimem turistů a neporušenou přírodou s desítkami druhů divokých orchidejí a spoustou zajímavých zástupců ptačí i zvířecí říše. Inzerované želvy jsme sice neviděli, za to polodivocí osli nám strkali hlavy do auta až k řadící páce!

Na chvíli opouštíme hlavní silnici, projíždíme ospalou vesničkou Sipahi a hledáme pozůstatky křesťanské baziliky z 5.stol., Agios Trias. Až na konci obce je oplocený plácek porostlý suchou trávou. Mezi uschlými bodláky vykukují zbytky sloupořadí a obvodových zdí a uprostřed prostranství je nádherně zachovalá mozaika s ornamentálními motivy a neobvyklým motivem sandálů – jakoby je někdo zul před vstupem do baziliky! V poledním slunci a tichu máme celé naleziště jen pro sebe.

V Dipkarpazu jsme znovu odbočili z hlavní silnice na pobřeží, kde stojí byzantská bazilika Agios Philon. Byla postavena už v 5.století na místě starého římského přístavu a později ve 12.stol. byl na jejím místě postavený kostel. Z celé stavby dnes už zbývají  jen ruiny s částečně zachovalou kopulí a podlahovou mozaikou, ale umístění na větrném výběžku nad mořem, kde se několik osamocených palem ohýbá ve větru má svůj temný půvab. Vedlejší silnice nás dál vede na svůj konec k pozůstatkům kdysi významného města z 2.stol. př.n.l.  Aphendrika. Slunce už pomalu klesá za obzor a prosvěcuje rozvaliny tří zdejších kostelů: Agios Georgios, Panagia Khrysiotissa a Panagia Asomatos. I tady jsme úplně sami, nikdo nevybírá vstupné, nic neruší romantickou atmosféru.

Nedaleko nejvýchodnější výběžku poloostrova, mysu Zafer Burnu, na který je hezká procházka, stojí kdysi slavný klášter Apostolos Andreas. Svatý Ondřej byl patronem námořníků a místo je navštěvované davy poutníků díky zázrakům, které tady údajně konal. Trochu nás zklamal, dnes bohužel dost zchátralá stavba je už delší čas v rekonstrukci, která pokračuje hodně pomalu a neochotně. Navíc všudypřítomné stánky nabízí kýčovité turistické cetky jako nikde jinde.

Město Famagusta/ Gazimağusa leží na východním pobřeží ostrova a kdysi patřilo k nejbohatším městům na světě. U starého přístavu stojí benátská citadela s tzv. „Othellovou věží“. Název získala podle hry W. Shakespeara, který sem zasadil její děj. Předlohou žárlivého Maura byl možná guvernér ze 16.stol. Christofor Mora. Poutavou historii má i mešita Laly Mustafa Pashi, původně křesťanská katedrála sv. Mikuláše ze 14. století. V roce 1571 si ji ovšem přivlastnili turečtí dobyvatelé, na gotickou věž přistavěli minaret a vyprázdnili hrobky. Je opravdu zážitek vidět muslimy, klanící se Alláhovi pod gotickou klenbou. Kostelů, mešit, bran, fontán ap. je ve městě jako naseto a prohlídka zabere celý den. Nejen proto si najděte čas na odpočinek v některé z mnoha kavárniček.

10 km severozápadně od města neopomeňte návštěvu kláštera sv. Barnabáše s obrovskou kolekcí krásných pravoslavných ikon i muzeem vykopávek. V blízkosti pak najdete jeden z největších skvostů Kypru - archeologické naleziště Salamis - dějiště slavné bitvy, ve které Athéňané porazili Peršany. Tady jsme se toulali celý den mezi úchvatnými antickými památkami. Nezapomeňte si vzít s sebou dost pití! Gymnasion (cvičiště) s bezhlavými mramorovými sochami, bělostná kolonáda se sloupořadím, veřejné lázně, divadlo, fresky i krásné mozaiky z 3.a 4.stol. Čím víc se vzdalujeme od hlavních staveb, mizí davy turistů, ruiny zasypává jemný písek, který přináší vítr od moře, prosycený vůní mimózy, borovic a eukalyptů. Na rozloučenu s Kyprem jsme si nemohli vybrat líp!

Autor článku: Saša Ryvolová